Česká asociace pojišťoven (ČAP) provedla před dvěma lety rozsáhlý průzkum, ze kterého vyplynulo, že 51 % Čechů své pojistné smlouvy neaktualizuje. U většiny smluv nedošlo ke změně osm a více let.
Finanční gramotnost není jen o tom, umět si spočítat, kolik vydělávám a kolik utrácím. Typickým rysem uvažování běžného spotřebitele je – účet: mám, stavební spoření: mám, penzijní: mám, životní: mám, povinné ručení: mám, cestovní pojištění: mám. JENŽE: není účet jako účet a není pojištění jako pojištění.
Zatímco u účtů a spořicích produktů stále více lidí přemýšlí o tom, zda neplatí zbytečně vysoké poplatky a nedostávají málo na úrocích, pro cestovní pojištění zajdou do nejbližší pojišťovny nebo ještě lépe – do banky pro balíček cestovního pojištění ke kreditní kartě. A co je nejhorší – v momentě, kdy nějaký produkt sjednají, zapomenou, jak je nastavený. V podstatě si v dobré víře pořídí antivirový program, ale už nepovolí jeho aktualizace.
Kdy, co, jak a proč aktualizovat, si ukážeme na příkladu Karla P., klienta Partners. V příběhu najdete sedm chyb, které jsou důsledkem „nepovolených aktualizací“.
Sedm hříchů pana Karla
Karel nás poprvé oslovil s poptávkou po refinancování hypotéky, když dostal nabídku úrokových sazeb na další fixační období od své banky. Do konce fixace zbývaly dva týdny. Skvělé je, že se to Karel vůbec rozhodl řešit, mohl totiž „kývnout“ na sazbu, kterou na něj banka zkoušela. Nemusel však čekat na nabídku banky a jednat dostatečně dopředu. Vzhledem k časovému presu jsme totiž museli vyloučit banky, které chtěly předem Karlovu nemovitost ocenit, na to už nebyl čas.
Dobře to dopadlo. Do nové hypotéky se podařilo zabalit i extrémně nevýhodný spotřebitelský úvěr s RPSN (roční procentní sazbou nákladů) ve výši 24,9 %! Karel si ho bral před dvěma lety, když se rozbilo auto, s nadějí, že ho splatí z prémií na konci roku. Ty ale padly na vánoční dárky a na stavební spoření. Karel jako by zapomněl, kolik na úvěru přeplácí a vyměnil 25 % úrok na úvěru za cca 4 % výnos na stavebním spoření.
Při kontrole pojištění jeho domu se ukázalo, že ho celých deset let (od stavby) neupravoval. Dům pojistil na výši hypotéky, nikoli na reprodukční cenu. Měl ho tak podpojištěný a v případě jakékoli události by mu pojišťovna krátila plnění zhruba o 20 %.
Nejhorší časovaná bomba nás čekala v podobě životního pojištění. Karel – živitel čtyřčlenné rodiny měl jako obmyšlenou osobu uvedenu svou expřítelkyni. Nastavení smlouvy pak odpovídalo životní situaci rodiči dotovaného studenta střední školy. Úplně chybělo zajištění invalidity. Sice by dostal tisícovku za zlomenou ruku, ale stačila by infekce od klíštěte a Karel by nejen neměl kde bydlet (dům by musel prodat), ale ještě by byl odkázán na invalidní vozík a důchod 11 tisíc korun měsíčně. Ani by vlastně nedostal tisíc korun za zlomenou ruku – na smlouvě měl totiž uvedené povolání „student“, zatímco dnes dělá seřizovače, je tedy pro pojišťovnu ve vyšší rizikové skupině.
Poslední chyba může mít fatální následky – Karel si posílá stovku měsíčně na smlouvu, na jejíž obálce se vyjímá heslo „chci do penze milion“. Pokud by Karel zůstal u své stovky na penzijní připojištění, bude mít do důchodu tak šedesát tisíc a navíc nedostane ani korunu státního příspěvku, na nějž je nárok až od 300,- Kč příspěvku účastníka. |
